Strhující životní příběh. Z uranového lágru k prestižní vědecké práci v kanadské Arktidě

Opakovaně se ukazuje, jaké škody napáchal komunistický režim, když zavíral nadané lidi, ničil jejich osobní i profesní život a dohnal je k emigraci.

---

Josef Svoboda, emeritní profesor torontské univerzity, obdržel vysoké kanadské státní vyznamenání Order of Canada. Významná pocta mu náleží za více než čtyřicetiletou práci při výzkumu rostlinného ekosystému v kanadské Arktidě, zejména v Nunaviku, na severu provincie Québec.
V roce 1994 udělila kanadská vláda J. Svobodovi uznání za výzkum Arktidy a v roce 1995 získal na Masarykově univerzitě čestný doktorát přírodních věd. V roce 2017 se také stal laureátem Ceny Neuron za přínos světové vědě v oblasti biologie. Výzkumná stanice Jihočeské univerzity na Špicberkách nese jeho jméno. (zdroj: zde)
V roce 1951 byl Josef Svoboda odsouzen v monstrprocesu namířeném proti křesťanské a skautské mládeži k 11 letům vězení  (Co je to za zrůdný režim, který takto drakonicky drtí mladé lidi?) Pět let byl v lágru na otrocké práci na uranu. Propuštěn byl ve věku 29 let. Někdo by možná řekl zničené mládí. O velké mravní síle Josefa Svobody však svědčí jeho slova, že komunistickou perzekuci považoval za ujištění o tom, že je na správné cestě. 
Takto popsal J. Svoboda své pocity při propuštění: „Vyšel jsem z pankrácké brány, byl hezký den a já si připadal jak svobodný harcovník s krabicí od margarínu v podpaždí. Zato maminka, která mě v Brně doma po letech objala, omdlela radostí,“  (Zdroj zde:)

"Mukl nesmí mít emoce. Jinak by nepřežil"
(„Žádné emoce neexistovaly. Emoce jsou přepych. Mukl nesmí mít emoce, protože by jinak nepřežil. Kdyby seděl a plakal nebo kdyby ho přepadla deprese. Já jsem byl mladý kluk a bral jsem to všechno sportovně. Měli jsme málo jídla, tak jsem se naučil málo jíst. Že jsem zhubnul tak, že mne matka u soudu nepoznala, to byl prostě fakt. Na tom by žádné emoce nic nezměnily.“)

...

V době Pražského jara se Josef Svoboda stal jedním ze spoluzakladatelů Klubu bývalých politických vězňů K231. Po okupaci ze srpna 1968 se rozhodl emigrovat. Teprve až ve svobodných podmínkách mohl vystudovat. Působil pak po řadu let na univerzitě v Torontu. Po katastrofě elektrárny v Černobylu svými výzkumy v kanadské Arktidě prokázal zvýšenou radioaktivitu v lišejnících a v těle tamních živočichů (zejména karibu, atd. zdroj zde)
V roce 2017 vydal Josef Svoboda v Kanadě své memoáry pod názvem Wine from Raisins. (Víno z rozinek). Jejich název je narážkou na velice riskantní, tajné mše ve vězení. (Příběhy o tom, jak se k vězňům dostávaly rozinky a jak se z nich vyráběla malá množství mešního vína za neuvěřitelně obtížných podmínek a při hrozbě krutých trestů, jsou legendární. Řadu z nich jsem také slyšel přímo od bývalých politických vězňů). Svobodovými spoluvězni byli například Milan Šeda, který byl při výsleších týrán tak brutálně, že přišel o zrak, kněží Antonín Bradna a Silvestr Braito a básník Josef Kostohryz.
Ale přesto všechno platí."Nikdy v životě není nic ztraceno", (tak zní životní heslo Josefa Svobody)

..

Závěrem: Je to ve všech ohledech pozitivní zpráva.
Nesvobodný režim zkrachoval. Skončil jednou provždy. Více než dvacetiletá sovětská okupace taky skončila a návrat je zcela nežádoucí. Žádně další východní abnormalizace zde nechceme. Patříme do otevřeného, svobodného světa. Hlásíme se k němu, to je náš svět. Tím větší je respekt vůči současné kanadské vládě. Radost a velká gratulace laureátovi ocenění!.
Rád bych také doporučil text sestavený ze vzpomínek Josefa Svobody (na adrese: 
https://www.pametnaroda.cz/cs/svoboda-josef-20170317-0 )
Morální převaha tehdy mladého muže nad vězniteli je ještě větší obžalobou všech zločinů, které ten režim spáchal a jimiž na dlouhou dobu poškodil tuto zemi. Ale opravdu nic není ztraceno. Po bývalých věznitelích zůstala a navždy zůstane nicota. Zlo plus nenávist rovná se nic, nula. Nevyhrál amorální totalitní režim, protože v normálním svobodném světě vítězí čestní, pracovití lidé jako Josef Svoboda. 

...

...