Marku bylo to trpké pro nás, ale málokdo (dokonce i z nás) si uměl představit, jak to snášeli lidé, jako můj dědeček, ruský legionář, který proti nim bojoval už v 1. světové, pak téměř uvěřil, že nás v 45. osvobozují a nakonec to v 68. takhle tragicky dopadlo. Ještě že se nedožil vědomí, že to trvalo víc, jak 20 let. Smutně pozdravuji.

Dano, moc děkuji za Vaše vzpomínání. Ano, je to smutné vzpomínání a tak i ten Váš pozdrav s celou účastí srdce opětuji.

V něčem jste mi připomněla mého dědečka, který už v roce 1945 s velkou trpkostí pochopil, co jsou zač ti "osvoboditelé". Dožil se i roku 1968, zemřel zhruba tři roky poté a pamatuji si, jak se tím vším trápil...

Díky za článek, mnoho z nás má podobné vzpomínky. Je dobře, podívat se na věc i z jiného než politického úhlu.

Soňo, velice děkuji za komentář. Myslím, že ty tisíce lidských příběhů kolem srpna 68 a z té doby, je třeba připomínat. Vědět o nich, protože spoluutvářejí obraz historie a přibližují ji.

A lidské příběhy nejsou apolitické, protože politika - nemyslím každodenní praktické politikaření, ale politiku jako zájem občanů o život v obci (polis) - je s našimi osobními osudy silně propojená.

Nejdříve uplácal rudoarmějce v Bratislavě, aby měli soudruzi kde pařit, pak šel pařit také a cestou domů potkal rudoarmějce skutečného a dostal z toho osypky.

Já mám z toho srpna před očima jenom mýho tátu, kterej koukal z okna na projíždějící tanky pro Frýdlantském mostě v Ostravě, brečel a mluvil sprostě (to jsem u něj viděl poprvé v životě a naposledy). Měl jsem tehdy 9 let a tohle mi utkvělo v hlavě..... šílené....

Já mám z toho srpna před očima jenom mýho tátu. . . . . kterej šel ráno v šest hodin spát po noční šichtě. Já jsem po probuzení okolo sedmé hod. poslouchal rádio. Dozvěděl jsem se co se děje, tak jsem tátu vzbudil a řekl mu : "Tati Rusi nás přepadli" . Vyskočil z postele a vlepil mi facku. Když zjistil, že je to pravda na druhý den jim hodil na stůl stranickou knížku a s komáry bylo utrum.Za otce se nestydím, tehdy byl u komárů kdekdo a do té doby věřili v to lepší.Bohužel . . .

Zde je historie dnů okupace v kostce. Velice doporučuji prostudovat

Za zmínku rozhodně stojí citace z telefonátu Alexandra Dubčeka Brežněvovi, ze dne 13. srpna 1968, v níž Dubček dává volné ruce Brežněvovi a jeho politbyru

https://media.rozhlas.cz/_binary/03004667.pdf

Na doplnění, údaj o dokumentu televizního zpravodaje Josefa Pazderky:

https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/1936632-josef-pazderka-nabizi-rusum-jiny-pohled-na-invazi-1968

Vzpominky pametniku na dobu od srpna 1968 do srpna 1988 by mohly byt rovnez zajimave. Mohly by prispet ke zvyseni narodni hrdosti.

Jak si národní hrdost zvyšujete Vy?

O nepřípustnosti ruské invaze v roce 1968 není pochyb.

Já odmítám jakoukoli idealizaci Alexandra Dubčeka. Až by té hře na reformy došel dech, zachoval by se stejně jako ostatní aparátčíci a utáhl by šrouby.

Pražské jaro 1968 považuji jen za šaškárnu, kdy se dvě frakce komoušů přetahovaly o funkce a jedna z nich si k tomu zahrála divadlo a předstírala zájem o jakési reformy.

Nicméně i to přetahování o koryta byla jen a jen naše vnitřní záležitost a nikomu nedávala právo vpadnout do naší země.

Nejvíce mi v pohledu na okupanty vadí nikoli to, že sem vtrhli, ale ta arogance, že se chovali jako v poražené zemi, která si to sama zavinila. Ani kousíček nějakých rozpaků, pokory, ani náznak omluvy nebo soucitu. Nic takového! naopak pocit nadřazenosti jako Sněžka.

Kdyby se v nějaké jiné zemi něco takového stalo v době, kdy jsem sloužil na vojně jako záklaďák, a kdybych se musel proti své vůli zúčastnit nějaké podobné "internacionální pomoci", snažil bych se nějak dát tamějším lidem najevo, že s tím ostře nesouhlasím. Nic takového se však u Rusů nevyskytovalo.

A to je po morální stránce ještě horší než ta samotná okupace.

Diktátor někam člověka nahnat může, ale arogantní už ten člověk musí být sám od sebe.

Naprostý souhlas. Bohužel nevíme a ani se nikdy nedozvíme, zda se nějaký voják tehdy proti okupaci postavil. Bylo by za to okamžité zastřelení a pravděpodobně by byl v dokumentaci zapsán jiný důvod...

Jinak, mě osobně se také týkala pohotovost československé armády, když se chystala podobná agrese proti Polsku a některé naše jednotky už byly rozmístěny na hranicích. Jednotka, u níž jsem byl, nikam poslána nebyla, ale musel jsem ve svém nitru řešit, co udělám, kdyby nás taky proti Polsku hnali. Nejsem žádný hrdina, jen jsem opravdu vnitřně cítil, že bych za takových okolností měl odmítnout jet. Přesto ani zpětně nemohu zaručit, jak bych se v kritické situaci zachoval doopravdy.

Jenže on to potom Jaruzelski vyřešil vojenským pučem a tvrdým zákrokem proti solidaritě, a tak se nakonec invazte do Polska nekonala. Když si o tom občas něco čtu, tak na tehdejší sovětsko-polské hranici byly nachystány četné divize na útok proti Polsku a tlak z Kremlu byl obrovský.

Moje vzpomínky jsou podobné. Ode mne karma.

Vám karma.

Právě jsem si přečetl, že v Rusku přibylo příznivců srpnové invaze, prý hrdinové zabránili válce. Dodal bych, že nejen v Rusku! Jeden tu už pilně mínusuje a další se určitě dostaví.

Tajně doufám, že dostanou od své věrchušky befel, aby aspoň kolem dnů 20. a 21. srpna dali pokoj. Aby zbytečně nejitřili nálady a nedráždili lidi u nás. Vždyť kdyby uměli napočítat do pěti, tak by si uvědomili, že to, co dělají, je kontraproduktivní

Jednou mě vyprávěl jeden major že sloužil v roce 1968 u tankistů a v noci slyšel že jezdí tanky - běžel do kasáren a vyhlásil poplach a nechal vyjet české tanky z kasáren - když ho po šesti letech pustili z vězení, tak do roku 1989 vyměňoval pražce na železnici

Slyšel jsem pár vzpomínek od dávného kamaráda, který kdysi studoval medicínu, pak ze školy odešel a musel jít na vojnu. Jako medik se dostal k tzv. "lapiduchům" a sloužil na patologii ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Prý tam měli po 21. srpnu 1968 celou řadu sebevražd důstojníků, kteří nemohli unést tu potupu, že naše armáda vlastně neměla ani tu nejmenší šanci na odpor.