Já jsem chodil na Akademické gymnasium uprostřed Prahy v padesátých letech a otevřenost učitelů byla také veliká. Mnozí z nich se nebáli. A v roce 1968 je zachránil soudruh předseda KSČ. Když se to otočilo a oni měli strach, co s nimi bude kvůli odeslaným resolucím, otevřel svůj šuplík se slovy: Pitomci, tady máte ty svoje resoluce! Byl vysoce prozíravý. Údajně syn sedláka ze Žitného ostrova.

Dík za hezkou vzpomínku, Bohumíre.

Ohledně těch rezolucí: Když je ve společnosti soustavný ideologický a propagandistický tlak, hodně lidí se nechá strhnout, někdy až zfanatizovat. Je na to pěkný hovorový (snad moravský) výraz "nechat se zfafrnit". Svým způsobem se to týká sociální psychologie a fenoménu polarizace skupinového názoru. Skvěle to popisuje na konkrétních příkladech Timothy Snyder v knize Tyranie - 20 lekcí z 20. století.

Je hodně dobře, že ten ředitel byl tak rozumný, prozíravý a normálně lidský.

Já chodila do základky v pohraničí kousek od Lipna. Ve škole si učitelé netroufli ani kýchnout proti soudruhům, ale školní děti byly poskládány z rodin odevšad. Byly to rodiny, které po válce vzaly útokem prázdné pohraničí po Němcích a tak to bylo fakt pestré. Od zarytých soudruhů, miličáků a vojáků, přes cikány /tehdy si ještě neříkali Romové/, celá sousední vesnice byla plná Rumunů, také dost lidí z větších měst, asi šli hledat větší klid na venkov. No a děda byl legionář a obstrukce s tím měl celý život. Nikdo nám dětem tedy nemusel vykládat mnoho o životě a co je pravda a co je propaganda. Té bylo dost na každém rohu - hesla, sochy, dokonce i na naší nové škole, štukované budovatelské prolisy družstevníků, jak zachraňují úrodu pod prapory se srpem a kladivem, ačkoliv CCCP byl 2 tis. km daleko. Byl to Absurdistán a nemohu pochopit ty, kteří ještě teď, staří a dobře pamatující ty časy, by vyměnili dnešek a budoucnost mladých. Jen ta obrovská možnost volně si vybrat, co chci dělat, kde chci žít a čím chci být. Kdo totiž opravdu chce, neztratil se tehdy, ani dneska. Jen to dnes nestojí tolik sil - a obětí. Zdravím Marku, nějak jsem se zakecala. Promiňte. A přeji hezký den.

Zdravím, Dano, moc děkuji za Vaše vzpomínky. Obohacují téma o další důležitý úhel pohledu. Díky a přeji krásný slunný podzim

Hezký termín "abnormalizace"...

Jinak i na větších školách byli kantoři, kteří se nebáli. Naše gymnasiální dějepisářka mluvila dost často dvojsmyslně a kdo chtěl porozumět, tak mohl. Její legendární věta: "Tak studenti, a co s nabytou mocí?" mi rezonuje dodnes. Třeba pan Babiš by si ji měl denně opakovat jako mantru.....

To je přesná otázka, Tomáši. Jak je to v demokracii s mocí a k čemu slouží. K čemu slouží moc politikovi, který při snaze o její nabytí koupí velký segment médií (atd. atd. atd.). Tedy získal jsem moc, ale k čemu ji použiji? Jaký to má smysl a cíl?

Vzpomínám, že za nás ti, co měli nevhodný politický původ, šli na rok, čí dva na učňák, a odtud to často úspěšně zkusili na střední.

Ano, různé cesty byly možné a přejití z učňáku na střední školu, pokud si pamatuji, bývalo dost běžné. Na střední škole, kde jsem studoval, jsme měli ve třídě kolem deseti spolužaček a spolužáků, kteří byli o dva-tři roky starší, protože nastupovali do první třídy po učňáku.

A v čem vidíte rozpor mezi větou "Jako odvážní horolezci zdolávali sovětští pracující nepředstavitelné hory překážek" a mezi "Jedním dnem Ivana Děnisoviče" ?

To, o čem Solženicin píše, tak to je o "zdolávání hor překážek". A jak píše v závěru své povídky Solženicin, dobré dílo se podařilo.

V jednom cestopisu letí sovětský pilot se svým hostem Smolkou nad Norilskem před WWII a zpívá: "Ja drugoj takoj zemi ne znaju, kde tak volno dyšit čelovek".

Podotýkám, že Smolka neuměl rusky.

Jednoduše: Ta písnička je strašlivá lež.

Mel jste stesti. U nas to bypo presne naopak, Ti slusni ucitele byli odejiti kamsi A soudruh reditel Karel Mojzis se obklopil temi nejhorlivejsimi.

Priserna doba.

Když to srovnám s tím, co jsem předtím zažil na prvním stupni - to byla strašlivá pakárna! - tak malá zastrčená škola na druhém stupni byla jako oáza... Ale o škole na prvním stupni bych taky mohl napsat pár vzpomínek. Už prvňáčkům se psaly kádrové posudky!

Jen lituji,že jsem takové učitele neměl. Na základce vůbec a ty kvalitní až na střední a vysoké.

Ano, mám zkušenost za totality z menší školy, lepší, volnější a učilo se i mimo řádky! Díky marku. Byla jsem na výstavě Q, potěšilo a netušila jsem, že tam patřil i tatínek

Jejda, potěšilo mě, že jste se stavila na výstavě! Moc díky za odezvu

Karma, kolego. Stejně tak připomínám radotínské gymnázium, které za větrem a vedeno osvíceným ředitelem (ředitelkou) přijímalo v sedmdesátých a osmdesátých letech ke studiu jinde nepřijatelné děti disidentů, často zavřených.

Ano, hodně to bylo o lidech.

Často se zabývám tématem vnitřní svobody, která pomáhá člověku, aby si i v těžších chvílích, za nesvobody udržel odstup a hledal normální lidské cesty

Dík za Vaši vzpomínku