Tentokrát .

Děkuji a přeji vše dobré

Jen drobná připomínka: Ladislav Mácha nezemřel v listopadu, ale posledního září. V listopadu se teprve široká veřejnost dozvěděla o jeho skonu.

Děkuji, opravím to v textu. A přeji vše dobré.

Marku, velká karma. Knihu pana Doležala mám doma, je napsaná velmi čtivě a sám autor se svým způsobem kloní k tomu, že pohyb kříže byl zázrak.

Miloš Doležal je velmi citlivý a hluboký člověk. Setkali jsme se kdysi dávno a mám to stále v paměti. Věřil bych mu i v jeho názoru, že ten pohyb křížku mohl být zázrak. I když to samo o sobě možná ani není až tak důležité. Věřím, že zázraky se dějí, ale zároveň vím, jak je církev v podobných věcech opatrná a že je ta opatrnost namístě.

Moc zdravím, Tomáši, a děkuji za návštěvu

Marku, kéž by to šlo bez následování Ježíše Krista až na Jeho kříž! Bohužel, bez lásky a sebeobětování to nejde! A Ježíš to dobře věděl!

Bohumíre, moc děkuji, je to opravdu tak...

Krásné je svědectví Miloše Doležala, či přesněji svědectví jeho knihy o Josefu Toufarovi. "Žít tak, jako bych měl dnes umřít"

Podobným přesvědčením žil také Pavel Florenskij, pravoslavný kněz, zároveň vědec a otec rodiny. Vystupuje to na světlo z knihy sestavené z jeho dopisů z gulagu. Věděl, že podstupuje oběť, vzal to se vší vážností. Byl vězněn na různých místech na Sibiři a skončil na Solovkách, což byl jeden z nejstrašnějších vyhlazovacích lágrů už od počátku - byl vytvořen z kláštera na Leninův příkaz. Pavel Florenskij byl zastřelen bez soudu v roce 1937, na pouhý administrativní příkaz za stalinského teroru, během něhož byli vyvražďováni ve velkém i vězňové z lágrů. Ty příběhy mučedníků nemají konce, tolik jich je.

Zdravím, přeji Vám pokojný, dobrý advent.

Díky za připomenutí. Pár hodin četby Souostroví Gulag za reálného šokializmu stačilo k definitivnímu pohřbení poměrně rozšířeného mýtu, že Lenin byl svým způsobem idealista a za brutalitu SSSR může hlavně Stalin. Viz např. heslo ze srpna 1968 Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.

Měl jsem naprosto stejný pocit, když jsem se začetl do knihy Anne Apelbaumové "Gulag - Historie"

Moc děkuji za zastavení

Často s vašimi názormi nesúhlasím, ale dnes je to z môjho pohľadu na 1*.

Já na oplátku netuším, jak bych mohl s Vašimi názory souhlasit či nesouhlasit, když je neznám, ale to teď není důležité. Korektně vyjádřený nesouhlas naprosto respektuji, přeci nemůžeme být všichni stejní.

Za tu jedničku s palcem moc děkuji a přeji Vám vše dobré. Pěkný, pokojný Advent.

Je dobré nezapomenout, díky

Zasloužená karma. Dík za napsání, je to nutné připomínat.

Ano, je nezbytné připomínat. Nezdá se to a občasné hlasy zní "zapomeňte na minulost, žijte dneškem". Ale člověk, který zapomněl na minulost, je dezorientovaný a neumí si s vlastní přítomností poradit. A je snadno ovladatelný, což bohužel vidíme téměř všude.

Děkuji!

K oběma zmíněným osobnostem mám velmi osobní i vztah. Jeden den Ivana Děnisoviče jsem četl jako kluk, při oblevě v šedesátých letech nějakým zázrakem vyšlo i u nás. Nic mi tak neotevřelo oči jako tyto Solženicynovy prózy. A přitom jde o prózu vlastně optimistickou, v šílených podmínkách sovětského lágru si vlastně Ivan Děnisovič užije “šťastný den”. O to geniálněji vyznělo toto dílo.

K druhému zmíněnému - faráři Toufarovi - jsem jako první v roce 1990 natočil a odvysílal rozhlasový dokument. Točil jsem i přímo v Číhošti s jeho bývalou příbuznou, kuchařkou na faře, a kostelníkem na faře, a hrůza mě tehdy obcházela. Srovnávacím studiem jsem zjistil, že Rudé právo v těch dnech, kdy Toufar už podlehl zraněním z hrůzného mučení vyšetřovatelem Máchou, ho nechávalo fiktivně žít a dštilo na něj dále síru a volalo po příkladném odsouzení - již umláceného člověka. Jak absurdní. Použil jsem tehdy v dokumentu citáty z bible, z lékařské a úmrtní zprávy, vzpomínky těch, co ho znali, film, který o něm estébáci natočili (Běda tomu, skrze něhož), a který sami komunisté rychle stáhli z kin, vypátraná fakta z šedesátých let, citace ze Škvoreckého Miráklu (kde vystupuje postava pátera Doufala, inspirovaná silně Toufarem), jediné, co jsem tehdy pochopitelně nevěděl, že stále žije jeho mučitel Mácha. Jen jsem v dokumentu konstatoval, že by žít mohl, protože faráře Toufara umlátil velice mladý. A také to, že na kazatelně pro natáčení filmu byl zřejmě zachycen již umírající pan farář a nikoli prokurátor Čížek, oblečený v kněžském rouchu, jak se v té době soudilo. Jediné, co zůstalo záhadou, je onen vlastní zázrak, desítky lidí na mši vidělo na vlastní oči, jak se křížek na oltáři hýbal (dokonce ne na jedné mši, ale na dvou!). Farář Toufar to však rozhodně nezinscenoval, složité tažné zařízení s lanky a převody by vůbec nebyl schopen zkonstruovat, i technici StB s tím měli velký problém. Díky za připomínku těchto dvou lidí, kteří na vlastní kůži zažili zrůdné represe komunistického režimu.

Velice děkuji za Vaše vzpomínky, pane Prouzo. Se čtením Solženicyna máme velmi podobné zážitky a patrně ze stejné doby. Bylo to tak, jak píšete.

A dokonce se mi někde zde v diskusích asi před dvěma měsíci jeden dobrák vysmíval, že prý to v Sovětském svazu bylo velice fajn a vůbec to nebylo tak zlé, o čemž prý "jasně svědčí" pozitivní závěr povídky Jeden den. Nad tím mi chvilku zůstal rozum stát.

Vzomínám si, že snad kolem roku 1968 se začalo o umučeném knězi Josefu Toufarovi více mluvit. Pak to rychle umlklo za abnormalizace.

Škoda, Váš pořad z roku 1990 jsem asi nezachytil, nevzpomínám si. Není to někde ve zvukovém archivu Českého rozhlasu? Později se ale něco objevilo v ČT, snad kolem roku 1994.

Moc zdravím a ještě jednou děkuji

Hezky napsáno, karma.