Muž, který oznamoval svá občanská pozorování

Jakákoliv podobnost se skutečnými příběhy je vyloučená, jde o literární fikci. Pouze závěr reflektuje určitý druh událostí, které se na konci života mohou stát.

...

Byl - žil kdysi v minulém tisíciletí jeden člověk.
Kdoví, možná sděloval svá občanská pozorování už za protektorátu. Pevně přesvědčen, že tím chrání svoji rodinu. Podobné následovalo za komunistického režimu, chránit rodinu bylo stále třeba. Doma mezi svými ušlechtilý, pečlivý a hodný táta...

Pak nastala svobodná doba a zdálo se, že už není žádný důvod pokračovat v tomto způsobu ochrany rodiny. Jenomže zvyk upevňovaný po řadu desetiletí je železná košile. A tak tento člověk až do vysokého věku docházel pravidelně na oddělení místní policie, kde pohovořil o svých "občanských poznatcích a pozorováních".
Ach, třeba se jenom cítil zoufale sám! A potřeboval někoho, kdo by mu vlídně a pozorně naslouchal.  

Na sklonku života ležel v nemocnici, řadu dní v kómatu. Někdo si vzpomněl, že by možná nebylo od věci zavolat kněze. Tehdy se stala ta věc: Když kněz přišel a promluvil, starý muž se probral a rozzářil se. Nebyl schopen mluvit, jen přikyvoval. Tak přijal svátostné zaopatření. Po odchodu kněze ještě chvíli hleděl prozářeným, vděčným pohledem a pak pomalu, tiše usnul. Milosrdné přejití ... Závan naděje ...

Boží srdce je mocné jako lev, tak bojuje za záchranu každého člověka.

...

...