Ptactvo nebeské karanténu nemá a řve si venku jak zjednané - Den devatenáctý

Vždyť i ptactvo nebeské je zasažitelné svými chřipkami a pak to bývá smutné. Přesto si ale dál jede svou. Vždy znovu mě naplňuje údivem jejich radostný zpěv za úsvitu.

...

...
...

Jen dodám, aby nebylo pochyb, že do značné míry souhlasím s prodloužení nouzového stavu. Připadá  mi to rozumné a správné. Skutečně zatím nevíme, jaké ještě záludnosti na nás šířící se nákaza chystá. Vývoj v zemích jako Itálie, Španělsko, či Británie je dostatečně varovný. Vládou proklamovaný "singapurský model", jak čelit viru, rovněž považuji za rozumný.
Každého z nás to bude něco stát. Nelze než vyzbrojit se trpělivostí. 

Naděje není toužebné očekávání čehosi, co spadne z nebe samo od sebe. Vycházím jí vstříc tím, jak se chovám.

...

...

Myslím na "karanténu" v mnoha rovinách. Nemůžeme se setkávat a navštěvovat v neomezené míře s rodinou a přáteli, zavřené jsou kostely a například kultura dostává tvrdě zabrat. Umrtveny jsou galerie, koncertní síně, muzea, divadla, hudební kluby. Může nastat i to, že se vinou ekonomické recese výrazně omezí systém jejich podpory. Mám přímé zkušenosti z tohoto oboru, a tak vím, jak křehká a zranitelná věc to je. A opravdu s velkým smutkem registruji výkřiky, že vzdělaní a schopní lidé (souhrnně "intelektuálové") by teď údajně měli mlčet...

Také pozoruji pohyby v myšlení a náklonnostech. Kdo i předtím tíhl k sobectví, projevil se nyní ještě více. Politici, kteří beztak tíhli k socialistickému způsobu centralizovaného vládnutí, tyto své sklony ještě posilují.

Na druhé straně jsem rád, že se u nás lidé chovají v naprosté většině zodpovědně a velkodušně. Například když se na vysokoškolské půdě objevila výzva, aby ti, kdo mohou, nabídli dobrovolnou pomoc, tak se během jediného dne přihlásily dva tisíce studentů různých oborů medicíny.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

..

Radost a naděje...

...

...