Bílá sobota - Deník z karantény, den dvacátý šestý

"Jsem nablízku lidem nejvíc trpícím, jsem nablízku bolesti světa, ale hledím vzhůru, vyhlížím naději, protože naděje nezklame. Nezbaví bolestí, ale nezklame." (z tweeetu papeže Františka na Bílou sobotu, 11.4.2020)

...
 

...

...

Napadlo mě, že všechno, co bývá s Velikonocemi spojováno - počínaje příběhem o útěku z egyptského otroctví a přechodem Rudého moře, pak bloudění v poušti, ustanovení Desatera, cesta ke svobodě, obřadné předpisy, jak jíst beránka, smysl utrpení. láska, která se obětuje až do krajnosti, vzkříšení, radost a také svátky jara nebo slavnost probouzející se přírody - je jako jedna velká stavba. v níž má každý díl své místo a svůj smysl. Jako katedrála. Můžete v ní obdivovat jedno, aniž byste popírali druhé. Jedno je oporou druhého a společně tvoří ten obdivuhodný celek, který člověka povznáší.

...

...

A k tomu všelijakému přetahování a dokazování, kdože je ten "lépemyslící" a "lépeslavící" existuje anekdotický příběh o osvícenském učenci, který byl velice vzdělaný, všechno měl perfektně nastudováno a navíc byl nesmírně obratný v řeči. Bavil se tím, že vyzýval k disputacím tehdejší renomované profesory teologie. Každého prý udolal a ještě se jim sžíravě vysmíval. Sláva mu stoupala do hlavy stále víc a nakonec se rozhodl, že vyhledá jistého rabína, který žil v Nizozemsku a byl proslulý velkou moudrostí. Vyzval ho, aby v disputaci dokázal existenci Boha. Rabín pozval učence k sobě domů, že si s ním rád popovídá. Na stanovený den a hodinu učenec přišel a našel rabína jak zmateně pobíhá po své pracovně sem a tam. Všude měl rozložené knihy a poznámky, přebíhal od jedné ke druhé, nahlédl a zase odložil. "Tohle by možná mělo nějakou váhu... Ale ne, ne, to nebude stačit!" Pak se zastavil podíval se směrem k příchozímu, jakoby skrz něj někam do dálky a řekl "Snad, snad je to pravda". To byl moment, který otřásl pyšnou sebejistotou vyzyvatele. (Co je bez chvění, není pevné)

...

...

Bílá sobota
Je ticho
krajin severních
A je i ticho,
které neuneseš,
ticho, které drtí... (kde jsi, Smrti...)
Je ticho bez lítosti
jak čelistí sevření
...
A proti němu
zvláštní
bílé mlčení
jež smrt v život promění
Je mlčení jak čistý, čerstvý sníh
Ticho krajin bezvětrných,
a polí večerních
A je mlčení sobotní
Je ticho
aby hluk nezranil
Je ticho takové
že zaslechneš
ve vzduchu pírko...
Bezhlasí
které tvou hlavu a srdce
chrání
něžně drží
v dlaních

Je ticho
které nenechá tě spát 
a ticho, které padá na hladinu jako oblázky
Jistota
že nezůstaneš bez lásky

...

...

....