"Češi si Honzu Palacha nezaslouží. Že ho nemohou pochopit. A myslím si to dodnes. I vzhledem k tomu, co se v Česku děje. Jeho strašná oběť měla ale význam tenkrát a platí to i po padesáti letech. Jako vzor k následování to ale není a zcela jistě to tak nechápal ani Honza. Nicméně apel, že je potřeba se postavit zlu, že není možné se před ním sklánět, ale něco dělat, tak tenhle apel je pořád velmi aktuální. Honzova oběť mi dala sílu na celý život."

Skvělá a výstižná slova Palachova kamaráda z dětství Stanislava Hamra!

zdroj:

https://zpravy.aktualne.cz/svatouskovsky-pohled-na-palacha-me-uz-stval-rika-jeho-kamara/r~edf7f2e0f7eb11e8a470ac1f6b220ee8/

V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, co Jan Palach učinil, bylo mi, jakoby ožil obraz Edvarda Muncha "Výkřik" - https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDk%C5%99ik. Ten hrůzný dojem beznaděje mám dodnes. Prožívali jsme to tak celá rodina. Zděšeni, že se poté nestalo vůbec NIC!!! Ačkoliv vzplanul, myšlení lidí hrůzou zmrzlo. Vždyť to byl kluk, syn, jakého jsme měli skoro každý...

Dano, v mnohém jsem to prožíval podobně, ale vnímal jsem ten Palachův čin při vší hrůze jako nezbytný (tragicky nezbytný). Velice chápu srdce všech maminek, dnešních nebo tehdejších, jistě, takové utrpení nelze nikomu přát!

Podle Palachových vrstevníků si ani on sám nepřál, aby se mladí lidé upalovali. Rozhodně platí výzva kardinála Berana, již cituji v textu "to ať nikdo neopakuje".

Sám jsem v té době měl necelých šestnáct a byl jsem dost velký buřič. Kdybych mohl, zapojil bych se do demonstrací určitě, ale nemohl jsem dělat nic, trčel jsem několik měsíců v nemocnici,

Neměl jsem však nikdy tak radikální povahu a vlastnosti jako Jan Palach. Není to moje cesta.

Nyní kolem 50 výročí se stále objevují nové a nové věci. Jako například svědectví jeho kamaráda z dětství. A potvrzuje se tím ještě více můj názor na Jana Palacha jako na člověka s vysokým pojetím mravnosti.

Nemohu však nepřidat komentář, že skutečnými pachateli zla byli ruští okupanti. Oni zde stříleli na náměstích do civilistů. A neslyšel jsem zde bohužel nikoho, kdo by litoval matky lidí zavražděných střelami tzv. "bratrské" armády, která nám údajně "přijela na pomoc"...

Jan Palach byl tím, kdo na naši rychlou odevzdanost a rezignaci ukázal a snažil se nás z ní vyburcovat, i když bohužel tak strašlivým vlastním utrpením. Je to věc bolavě nesnadná k jakémukoliv posuzování, nemohu ani soudit, a nikdy bych ani nikomu nedoporučoval tohle opakovat. Stává se v historii opakovaně, že děti přestávají "patřit" svým rodičům a vydávají se na vlastní cesty, podle vlastního svědomí. Takhle to je.

Poučení pro dnešek je, abychom svým chováním nezavinili podobné tragické situace našeho národa a nemuselo tak dojít k tolik smutným a bolavým obětem na životech.

Velmi čtivě, pravdivě a citlivě napsáno. Karma.

O těch ostatních 50% obětech jsem nevěděl. Člověk se neustále dozvídá o hovadství komunistů, řekl bych, rychlostí stejnou jako se dozvídá o jejich stále nových a nových bestiálnostech. A to nemá konce. Bohužel.

Komunisté se snažili ty případy ututlat a přehazovali je do jiných škatulek ("labilní jedinci", atd.), jimiž kromě jiného jejich oběť shazovali. Proto jsme se o mnoha případech vůbec nedozvěděli a vystupují na světlo až ve svobodných poměrech.

Je to tak. Ovšem rudým to připomenutí hýbe žlučí

Objevilo se to i zde v diskusi

... koukám, že komunistická úderka má dnes nepřetržitou službu, pravdivě a hezky je pojmenoval pan Jílek ve svém článku (četl jsem před chvílí) a jsou to stále jedni a ti samí, ovšem říkat se jim to nesmí, to se hned postarají o nápravu - čti za tepla bonzují (stále stejná parta ... jak rádi titulují druhé - že je do nich vidět jak do vychrtlé kozy, jim jaksi nedochází) ... Vám pane Marku, veliká karma, jakož i ostatním, kteří se touto "profláknutou buňkou" nenechají zviklat a píší to, co mají na srdci ... díky

Karle, hodlám normálně a pokojně spát Pokud ovšem úderníci v noci spát nebudou, aby splnili svůj úkol na nejméně 150 %, pak jim to jejich štěstíčko ze srdce přeju

Děkuji vám, velice hezky napsáno.

Děkuji za odezvu a za připomínku Františka Kriegla (níže v diskusi). Patrně jediného statečného, který nepodepsal ten zoufale hanebný Moskevský protokol. Zrada a zbabělost našich představitelů gangstersky unesených do Moskvy patřila ke skutečným příčinám pozdějšího Palachova činu.

Tuším, jaký strach museli mít ti unesení českoslovenští komunisté, když sami nejlépe věděli, s jakou zrůdnou a bezcitnou mocí mají do činění. Ale zradit nás neměli.

Já si velice dobře pamatuji vystoupení Jaroslava Seiferta v televizi, kde apeloval na mladé lidi, kteří se rozhodli zemřít, aby tak nečinili. A myslím, že tehdy ještě nebyla taková doba, aby k tomu komunisti přinutili básníka násilím. Kdo asi má pravdu, ti, kteří považují Palachovu oběť za nejmorálnější čin hodný následování nebo nositel Nobelovy ceny?

Děkuji za velmi zajímavý poukaz na projev Jaroslava Seiferta. Opravdu se nedomnívám, že by pana Seiferta komunisté k tomu donutili násilím.

Mimochodem, mám ve svém článku odkaz na vyjádření kardinála Berana, tehdy již vážně nemocného a nedlouho před smrtí. Mluvil o velké hodnotě oběti několika mladých životů a zároveň apeloval, ať už se dál nic takového nestane.

(Jak určitě víte, Seifert se názorově vyvíjel a později byl sám od komunistického režimu nenáviděn a perzekvován)

Zde v článku ani v diskusi se neobjevilo tvrzení, že by byla Palachova oběť doslovně:"nejmorálnější a hodna následování"

Je opravdu těžko poměřovat a zde nejde o to, "kdo má větší pravdu". Každý lidský osud je jedinečný a pokud někoho životní okolnosti přivedou k přesvědčení, že má obětovat svůj život, tak s tím snad někdy mohu "souhlasit anebo nesouhlasit", ale mám úctu k jeho rozhodnutí. MNOHEM LEPŠÍ by ovšem bylo, kdyby k nám Rusové v roce 1968 nevlítli, nechali nás na pokoji, čímž by se předešlo tak bolestným obětem.

A ještě lepší bude dnes dávat pozor na dění a nedopustit, aby se k nám nějaké podobně zrůdné poměry znovu vrátily.

Pustil jste se do velmi silného tématu. Na Palacha bychom neměli zapomenout, takže díky za článek.

Moc děkuji za odezvu, vím, že je to silné a těžké téma. Dlouho bude vzbuzovat emoce. A snažím se rozumět také srdci maminek, matek, které je vnímají úplně jinak. Viz příběh o matkách Jana Palacha a Jana Zajíce, které spolu komunikovaly dlouho, až do smrti paní Palachové (tuším v roce 1980).

O znepokojivosti toho tématu napsal velmi dobře například Erik Tabery v Respektu. Hodně s ním souzním.

"Celý jeho příběh, mládí, touha po vzdělání, přemýšlení o společnosti, svobodě, vnímání odpovědnosti za onu svobodu, to vše v sobě nese univerzální hodnoty. Proto je a bude připomínkou naší role ve společnosti. Pokud jsou tu lidé, kteří jsou ochotní za nás obětovat vše, co mají, jak se sami sobě vymluvíme, když neprojevíme o veřejné dění ani minimální zájem?"

https://www.respekt.cz/tydenik/2019/3/cesi-a-obet-jana-palacha