Komunista = barbar. Vám karma, pane Trizuljaku.

je třeba přípomínat

nemluvíte o klášteru nad Králíkama ?

Domnívám se, že podobných objektů, klášterů nebo bývalých zámečků využívaných k internaci řeholnic bylo víc. V Česku i na Slovensku. Známým místem internace byl například klášter v Bílé Vodě. Za Jeseníkem, nedaleko polských hranic. Z vyprávění mojí tety jsem se tehdy nedozvěděl přesně, o které konkrétní místo šlo. Mohlo to být spíše někde na Slovensku.

Mohu jen opět vyjádřit své přesvědčení, že je záslužné tyto události připomínat. Tento váš článek má navíc pro mě určitý osobní akcent, protože František Křelina byl mým příbuzným a já dodnes jezdím do jeho rodného domu.

Jiří, děkuji za zastavení. A také za zmínku o "osobním akcentu". Nevěděl jsem, že byl František Křelina Vaším příbuzným. Když jsem se o něm kdysi na střední škole zmínil v češtině, dala mi paní profesorka najevo, že to není zrovna moc dobrý nápad. Ale jinak z toho nic nebylo.

Osobní příběhy napovídají, že se zde bavíme o skutečné, živé historii. Detail někdy velice napoví, jaká ta doba byla. A určitě je třeba ji připomínat.

Děkuji za příběh Vaší tety i příběh pronásledovaných řeholnic, které o agenta pečovaly. Z jejich strany muselo být odpuštění a to je velká věc, protože vyžaduje obrovskou vnitřní sílu.

Ano, souhlasím. Vyžaduje to vnitřní sílu. A také jednu prostou, téměř zapomínanou věc, jíž je normální lidskost... Už mockrát jsem potkal silně věřící lidi, jejichž hlavní známkou byla lidskost a normálnost.

Přeji Vám hezkou neděli

Je třeba to stále připomínat. Toto je ryzí komunismus. On zná jen třídního nepřítele, kterého je třeba potlačit. Což ti ozbrojení samopalníci, případně modifikované SS převlečené do šedých uniforem LM uměli vůči řeholníkům a řeholnicím dokonale,

A k těm změnám na konci života. Potkal jsem pár kovaných bolševiků, kteří vždycky vyprávěli cosi o "opiu lidstva", o tom, že je třeba toho třídního boje. A pak po letech leželi na svém posledním lůžku v nemocnici. Najednou se vytratil jejich revoluční étos a zbylo jen špatné svědomí a škemrání o milost. Ach jo.

Tomáši, domnívám se, že skutečný charakter člověka se pozná, když se zdá, že mu všechno vychází a má pocit neomezené moci. Že může domněle beztrestně udělat cokoliv. A také se člověk pozná v kontrastní situaci na opačném pólu, když je bezmocný.

O to krásnější a silnější je pak symbolika Jobova příběhu.

Zdravím, přeji pěkné nedělní odpoledne.